Program Brno

Tvůrčí svoboda hudebních skladatelů byla v historii vždy spíše ideálem než realitou. Ačkoliv umělci bývají z nejrůznějších příčin vyjímáni z vazeb společenských konvencí, platí pro ně stejné zákony a povinnosti jako pro ostatní smrtelníky. Vzhledem k tomu, že svoboda projevu je nutnou podmínkou umělecké tvorby, je jednou z nejsilnějších determinant umělecké tvorby politická situace. Věznění či emigrace jsou samozřejmými součástmi životopisů skladatelů stejně jako ostatních intelektuálů. Bylo by naivní předpokládat, že dějinný vývoj znamenal v tomto směru jakýkoliv posun. Dvacáté století nám poskytuje řadu názorných příkladů, kdy byli skladatelé nuceni vsadit svou existenci proti oficiální politice vlastního státu. Umělci působící v exilu či v internačních táborech pak v tomto ohledu tvoří samostatnou elitu.
Problém svobody můžeme vztáhnout také na celé země či národy. Nepředstavuje snad celé devatenácté století ústící do století dvacátého úsilí jednotlivých evropských národů o samostatnost a právo na sebeurčení? A nenacházíme v Evropě řadu zemí, které byly dlouhá léta okupovány vojenskými režimy jiných států? Bylo by krátkozraké domnívat se, že hudba v těchto procesech nesehrála jednu z klíčových rolí.
Řád hudby začíná tam, kde končí bezbřehá svoboda invence. Teprve z omezení se rodí nová hudba. Proto se jí obvykle nejlépe daří tam, kde je nucena překonávat překážky nejrůznějšího druhu. Hudba tak v sobě obsahuje oba póly; je spoutanou svobodou, svobodou v nesvobodě.
Již více než sto padesát let se v tvůrčích manifestech skladatelů setkáváme s pojmem osvobození hudby, později také osvobození zvuku. Co ale znamená tvůrčí svoboda? Je to volné zacházení s materiálem, překonávání etablovaného řádu či právo na umělecké sebeurčení? Má-li být hudba skutečně svobodná, musí podléhat výhradně svědomí svých tvůrců. Tak se hrou vnějších a vnitřních příčin dostává do soukolí svobody a nesvobody.